(Part 3) Jak to vlastně začalo...

Tak co mám dál dělat? Na pořádný nájezd jen tak nemůžu, Sova byla sice hodná, ale zářivá zbroj vykládaná zlatem to rozhodně není. Koně nemám, oblečený v kůži, přidat se k nějaké skupině dobrodruhů s nulovou reputací nemůžu...ale stříbro potřebuji, a to rychle a nejlíp hodně. Sova říkala i o nějaké práci pro město, není to sice rychle ani hodně, ale když už nic jinýho, přežiju to.
    Kapitán stráží, jako obvykle řádně v náladě, mě přijmul lhostejně. Už si zvykl na každodenní přísun dobrovolníků, prostě mi jen zadal práci a vyhnal mě. Hlídání brány, velmi nudná práce bez špetky cti, a jistě zodpovědná. Ovšem noční směna má určité výhody. Pašeráky. Plat stráže je mizerný, tak proč si trochu nepřilepšit, stačí se koukat jinam a později si vyzvednout svůj podíl. Ona ta práce vlastně není tak špatná, směna rychle utekla a já si šel pro oficiální plat ke kapitánovi. Bohužel i on měl velmi náročnou noc a vůbec neměl dobrou náladu. Nechápu, co měl proti mým bohům a mému ksichtu, ale dal mi menší plat než jaký mi slíbil. Ještěže jsem si přilepšil, ale stejně jsem z toho nevyšel tak dobře, jak jsem si představoval. Ale nějaké stříbro mám, podívám se na tržiště. Ano, podíval, a zase rychle odešel. Tohle bude chtít opravdu hodně šetřit. S trochou sebevědomí přemýšlím o další výpravě. Tentokrát menší, jen rychlý přepad a co nejrychleji do města. Otázka je kam vyrazit. Do lesa se mi rozhodně nechce, nějakou dobu se mu budu vyhýbat. Riskovat s druidem asi taky není ten nejlepší nápad. Zkusím pobřeží a vrak lodi, sice zase budu muset k moři, ale pro tentokrát to vydržím. Přemýšlím, že bych si vydělané peníze uložil na tržišti, ale ty jejich poplatky se mi platit nechce. Co by se mi mohlo stát? Natěšen vyrážím k pobřeží, pro jistotu s taseným mečem. Pomalu se blížím k vraku lodi. Ten už tady je opravdu dlouho, ale něco tam ještě být musí. Pomalu prohledávám každý kousek lodi a pořád nic. V rohu jedné zpola potopené místnosti, nejspíš důstojnické kajuty, se mihlo pár mincí. Konečně něco! Posbírám vše, co dokážu sebrat a bezstarostí se drápu ven z lodi. Měl jsem si všimnout toho hadího ocasu na který jsem šlápl. Spokojeně tam odpočíval, neprobudilo ho moje hledání, nic, ale přišlápnutí ocasu ho opravdu probudilo. Co jsem mohl dělat, zkusím se prosekat a alespoň utéct. Boj probíhá dobře, jde mi jen o to rychle se dostat pryč, nemusím nutně hada zabít. S trochou štěstí se mi podaří dostat ven a teď už mnohem opatrněji jdu zpět do města. Dobrý den, práce byla celkem výdělečná, prohlídka lodi taky, takhle by to mohlo jít dál.
    Bohužel, nic netrvá věčně. U taverny už čeká jiný rytíř a jde rovnou ke mě. Je celkem jasné o co mu jde. Rytířská čest nedovoluje vyhnout se souboji, ať už je sebevíc beznadějný. Takový výprask jsem ještě nedostal. Ze soupeřových úderů a pohybů jsem se sice leccos přiučil, ale jako trofej mi sebral pár stříbrňáků. A to jsem dostal tolik varování, nenosit u sebe víc než je nutně třeba. Už to chápu, rytířství je o soubojích a nikdy nemůžu být úplně v bezpečí.