Žádná práce, žádná budoucnost

Práce. Nejdůležitější věc v mém životě. Ne, nejsem workoholik, bohužel. Práci nemám, už několik let. Ze začátku to bylo docela fajn, konečně čas na osobní život, na koníčky...Týden super, 14 dní fajn, měsíc už je stereotyp, a 3 roky...To je šílenství. Zpočátku mi hrdost velela hledat pouze něco "hezkého", něco, co by mě bavilo a nejlépe za slušné peníze. Pak jen co by mě bavilo. Pak za slušné peníze....alespoň z oboru. Konečně po roce jsem pochopil, že vybírat si opravdu nemůžu. Takže cokoli. Ale na CO vlastně mám? Vystudovaný mechanik a seřizovač - programátor CNC, ale nikdy jsem v tomhle oboru nepracoval. Nedostudovaný archivář - historik, obor, za který bych dýchal, jedl doživotně rohlíky s kečupem, ALE...bez titulu v tomto oboru nemám šanci. Ano, vím, vykašlat se na školu na konci posledního roku nebylo chytrý, ale co by člověk neudělal pro rodinu...Bohužel a ke vší smůle, mechanik CNC a historik v jedné osobě, to nepomůže. Naprosto neslučitelné obory, v ničem si neprospívající. Navíc jako koníček mám programování a OS Linux. Bez znalosti jazyků (jak jsem zjistil, latina není jinak zvlášť populární), bez řidičáku (fobie z řízení). Neuplatnitelný. Během těch 3 let jsem odepsal zhruba na 800 inzerátů, od pozic programátorů, pracovníků muzea až po čističe zeleniny. Neustávající otravování přátel ohledně práce. Dochází trpělivost, dochází naděje a síla. 

(Part 3) Jak to vlastně začalo...

Tak co mám dál dělat? Na pořádný nájezd jen tak nemůžu, Sova byla sice hodná, ale zářivá zbroj vykládaná zlatem to rozhodně není. Koně nemám, oblečený v kůži, přidat se k nějaké skupině dobrodruhů s nulovou reputací nemůžu...ale stříbro potřebuji, a to rychle a nejlíp hodně. Sova říkala i o nějaké práci pro město, není to sice rychle ani hodně, ale když už nic jinýho, přežiju to.
    Kapitán stráží, jako obvykle řádně v náladě, mě přijmul lhostejně. Už si zvykl na každodenní přísun dobrovolníků, prostě mi jen zadal práci a vyhnal mě. Hlídání brány, velmi nudná práce bez špetky cti, a jistě zodpovědná. Ovšem noční směna má určité výhody. Pašeráky. Plat stráže je mizerný, tak proč si trochu nepřilepšit, stačí se koukat jinam a později si vyzvednout svůj podíl. Ona ta práce vlastně není tak špatná, směna rychle utekla a já si šel pro oficiální plat ke kapitánovi. Bohužel i on měl velmi náročnou noc a vůbec neměl dobrou náladu. Nechápu, co měl proti mým bohům a mému ksichtu, ale dal mi menší plat než jaký mi slíbil. Ještěže jsem si přilepšil, ale stejně jsem z toho nevyšel tak dobře, jak jsem si představoval. Ale nějaké stříbro mám, podívám se na tržiště. Ano, podíval, a zase rychle odešel. Tohle bude chtít opravdu hodně šetřit. S trochou sebevědomí přemýšlím o další výpravě. Tentokrát menší, jen rychlý přepad a co nejrychleji do města. Otázka je kam vyrazit. Do lesa se mi rozhodně nechce, nějakou dobu se mu budu vyhýbat. Riskovat s druidem asi taky není ten nejlepší nápad. Zkusím pobřeží a vrak lodi, sice zase budu muset k moři, ale pro tentokrát to vydržím. Přemýšlím, že bych si vydělané peníze uložil na tržišti, ale ty jejich poplatky se mi platit nechce. Co by se mi mohlo stát? Natěšen vyrážím k pobřeží, pro jistotu s taseným mečem. Pomalu se blížím k vraku lodi. Ten už tady je opravdu dlouho, ale něco tam ještě být musí. Pomalu prohledávám každý kousek lodi a pořád nic. V rohu jedné zpola potopené místnosti, nejspíš důstojnické kajuty, se mihlo pár mincí. Konečně něco! Posbírám vše, co dokážu sebrat a bezstarostí se drápu ven z lodi. Měl jsem si všimnout toho hadího ocasu na který jsem šlápl. Spokojeně tam odpočíval, neprobudilo ho moje hledání, nic, ale přišlápnutí ocasu ho opravdu probudilo. Co jsem mohl dělat, zkusím se prosekat a alespoň utéct. Boj probíhá dobře, jde mi jen o to rychle se dostat pryč, nemusím nutně hada zabít. S trochou štěstí se mi podaří dostat ven a teď už mnohem opatrněji jdu zpět do města. Dobrý den, práce byla celkem výdělečná, prohlídka lodi taky, takhle by to mohlo jít dál.
    Bohužel, nic netrvá věčně. U taverny už čeká jiný rytíř a jde rovnou ke mě. Je celkem jasné o co mu jde. Rytířská čest nedovoluje vyhnout se souboji, ať už je sebevíc beznadějný. Takový výprask jsem ještě nedostal. Ze soupeřových úderů a pohybů jsem se sice leccos přiučil, ale jako trofej mi sebral pár stříbrňáků. A to jsem dostal tolik varování, nenosit u sebe víc než je nutně třeba. Už to chápu, rytířství je o soubojích a nikdy nemůžu být úplně v bezpečí.

(Part 2) Jak to vlastně začalo...

Ten smrad! Ryby a moře, jak já to nesnáším! Těžko uvěřit, že v tom malém městečku se dokáže soustředit takový zápach. Tak tady dlouho nebudu, jen se zastavím v taverně a půjdu prozkoumat okolí, a to nejlíp co nejdál od moře. V taverně je pár dalších ubožáků, kteří jsou na tom stejně jako já - zelenáči. Jen v rohu je skupinka na pohled zkušenějších, hledající dalšího do tlupy. Zdá se, že mají namířeno někam do skal a hledají ještě někoho. Mě určitě ne, tohle na dlouho není pro mě. Nejdřív si musím něco zkusit sám a pak budu uvažovat o velkých akcích. Alespoň, že hostinský má pár klepů z okolí, kde by se mohlo něco dít. Ujišťuje mě, že v kamenném kruhu opravdu sídlí starý druid, ale podle něj už viděl spousty zelenáčů jako já utíkat zpátky do města po té, co je ten starý děda prohnal. Vrak lodi sice místní pravidelně rabují, ale stále by tam mohlo něco být. Navíc na severu v horách je prý také příležitost, ale nic přesnějšího nedokázal říci. A král by rád vyčistil lesy na východě od tlupy zlodějíčků. Ta poslední příležitost nezní rozhodně špatně, ale mám trochu jiný plán než jaký si představuje král i celé město. Chytat pytláky a zloděje? Pro mě a hlavně pro uspokojení temných bohů bude nejlepší počkat si trestnou výpravu a zkusit ukořistit nějaké stříbro od rytířů. Dopiju si pohár a vyrážím. A zase pěšky. V koženém brnění od sovy, s rezatým mečem. Jedinou výhodu to má - tohle "brnění" je ideální na přepad. Mělo mi dojít hned, že s takovou výbavou mi ani přepad ze zálohy příliš nepomůže. Lučištníka jsem spatřil dříve než on mě, útok proběhl podle plánu...podle plánu rozhodně nebylo to, že tam nebyl sám. A královští lukostřelci nepotřebují mnoho času a moje kožené brnění opravdu šíp nezadrží. Ještěže mezi stromy se jim nestřílí nějak zvlášt dobře, mám čas vykličkovat a co nejrychleji se vrátit do města. Tak tohle se opravdu moc nevyvedlo. Ještěže jsem stihl obrat alespoň jednoho, snad mi to zaplatí lektvar. A zkušenost mi to rozhodně dalo taky. A poučení pro příště mám taky - když na to nemáš, tak se nehrň do velkých akcích.

Jak to vlastně začalo...

Tarant. 
Naprosto průměrné město v absolutním slova smyslu, vlastně spíš městečko na pobřeží, těsně sevřené mezi moře a les. Podle otce to je ideální místo pro začátek mé rytířské cesty, spousta příležitostí uctít temné bohy. Navíc je to tradice, všichni rytíři začínají na tomto místě. Podle otce bylo ideální ale i to, abych odešel. Je to tak asi lepší, můžu být rád, že jako nevolníkovi mi dal šanci získat si ostruhy i titul.
    Možná to nebude tak špatné. Sice jdu potupně pěšky, ale alespoň si prohlédnu blíž místo mých budoucích nájezdů. Kamenný kruh ze starých času mě vítá jako první, podle pověstí bývají tato místa hlídána druidy. Skvělé místo na uctění temných bohů krvavou obětí. Ale na to je ještě čas, teď nemá cenu se tu zdržovat. I když se držím stále cesty, je vidět starý vrak na pobřeží, tedy ne celý, jen rozlámaný stěžeň. To by mohlo být také dobré místo na prozkoumání, pokud ho tedy místní už nevyrabovali. Krajina krásná, vskutku, ale té si užiji ještě dost, měl bych spěchat do města a konečně se zapsat na listinu nových rytířů. Otec tvrdil, že ještě než vstoupím do města najde si mě Sova a řekne mi to, co se otci už nechtělo. A vida, opravdu, čeká na mě před branou, usazená na stromě. Nejraději bych se jí vyhnul, ale tradice velí podřídit se jí ve všem. Raději bych měl za průvodce zkušeného rytíře než mluvícího opeřence, ale nikoho tu neznám, musím si přetrpět tu nekonečně dlouhou řeč, kterou už věky odříkává všem novým rytířům. Ano, ano, vím k čemu je taverna, vím jakým způsobem se zlepšovat, dokonce i vím, že na tržišti je jen kupa zlodějů s cenami tak vysokými, že urážejí dokonce i bohy temné. A turnajová aréna mě nezajímá, nemám potřebu poměřovat se s jinými rytíři, pokud to nebude nezbytně nutné pro získání lepšího titulu. Nebaví mě poslouchat Sovu a její rozkazy, sice jsem nevolník, ale poslouchat mluvící zvíře je i pod mou úroveň. Naštěstí už končí a jako dárek mi dá kompletní výbavu. Není sice nijak dobrá, jen kusy kůže a obnošený meč, ale je to pořád víc, než jsem dostal od otce. Čas konečně vstoupit do bran Tarantu.